Bělidla

Bělidla

OLOMOUC-BĚLIDLA, ulice JEREMENKOVA

Během rekonstrukce železniční stanice v Olomouci byly dne 22. února roku 2016 v liniovém výkopu zachyceny lidské kosterní pozůstatky (obr. 1). Místo nálezu bylo ztotožněno s místem bývalého novověkého hřbitova. Archeologické centrum Olomouc zde provedlo záchranný archeologický výzkum, v průběhu kterého se podařilo zachytit celkem 14 pohřbů (obr. 2), a to 8 pohřbů (z toho 7 primárních a 1 sekundární pohřeb) uložených v hrobových jamách (H1 až H6) a 6 sekundárních pohřbů uložených ve struktuře, která byla označena jako objekt 1. V případě hrobu H4 a H6 se jednalo o primární dvojpohřby – v době pohřbu byla do hrobové jámy uložena současně těla dvou zemřelých (obr. 3).

 

Dále v hrobových jamách H1 a H2 byly dokumentovány stopy dřev s velkou pravděpodobností pocházející z rakví. Ve výplni hrobů H1, H2, H4, H5 a H6 se nacházely stopy vyvápnění jejich jam. Těla v rámci primárních pohřbů byla uložena v natažené poloze na zádech. Jejich orientace byla následující, směr jihozápad-severovýchod byl zjištěn u pohřbů 806 (H1) a 807 (H2), směr západ-východ u pohřbů 810 (H4), 811 (H5), 812 a 813 (oba H6). V případě dvojpohřbu uloženého v hrobě H4 byly pohřby uloženy v opačné orientaci (pohřeb 809 vykazoval orientaci východ-západ), u hrobu H6 se orientace těl souběžně pohřbených těl shodovala. Způsob uložení primárních pohřbů odpovídá zásadám křesťanského pohřebního ritu. Výskyt sekundárních pohřbů pak reflektuje situace, jež jsou dokumentovány v rámci výzkumů středověkých i novověkých hřbitovů. Interpretaci odpovídá jak doložené vápnění jam, tak i nález obou dvojpohřbů.

Pro sledované období jsou již známa pravidla pohřbívání, která vešla v platnost v rámci reforem císaře Josefa II během poslední čtvrtiny 18. století. Hroby tak měly být hluboké šest stop a čtyři stopy široké, tělo zašité v pytli mělo být vloženo do hrobu, poprášeno nehašeným vápnem a hrob měl být ještě téhož dne zasypán. Historické prameny tak poskytly odpověď na důvod přítomnosti stop vápna ve výplni hrobových jam. Přinesly i vysvětlení pro přítomnost dvojpohřbů. Od 80. let 18. století se totiž pod vlivem úsporných nařízení císaře Josefa II. stávalo, že bylo-li na hřbitov dopraveno více mrtvol společně, mohly být uloženy do jednoho hrobu. Do hromadných hrobů byli již dříve pohřbíváni chudí obyvatelé, kteří buď již příbuzné neměli, anebo pozůstalí neměli finance na zaplacení samostatného hrobu. Přestože bylo v 18. století vydáno nařízení pohřbívat chudé zdarma, stávalo se, že zemřelý ležel několik dni v marnici, než zemřel bohatší člověk, s nímž byl pak zároveň uložen do hrobu.
Samotné místo nálezu lze pak spojit s historicky doloženým hřbitovem Na Špici, který se v této lokalitě nacházel v průběhu poslední čtvrtiny 18. až do poloviny 19. století. Pohřbívat se na tomto místě začalo s rokem 1785. Ovšem již v říjnu roku 1842 uznalo generální ředitelství státních drah potřebu rozšířit stávající železnici, rozsah změn by pak zasáhl i prostor hřbitova. Roku 1851 také samotný farní úřad u sv. Václava žádá o přemístění hřbitova, a to zejména z kapacitních důvodů. Farnost jednak přijímala od roku 1846 zemřelé z přifařené městské nemocnice sídlící v bývalém minoritském klášteře sv. Jakuba (dnešní ulice Křížkovského). A dále hřbitov Na Špici sloužil v nouzových dobách k ukládání těl zemřelých během velkých epidemií cholery z let 1805, 1809 a 1814. Tento funerální prostor byl s konečnou platností zrušen 13. srpna 1852, poslední pohřeb se však uskutečnil ještě 12. října 1853.

Jiří PILÁT
jiri.pilat@icloud.com